Neny tu není, ale jsou tu stránky od Fanouška pro fanoušky

 O SLUNEČNÍM PRACHU A DEŠŤOVÉ VŮNI

 Odedávna usedal nad Paříží sluneční prach na střechy domů, koruny stromů, hlavy soch a překrásným Pařížankám do vlasů a na líčka, zatímco  zezdola od Seiny, z bulvárů, katakomb, starých chrámů, záhonů růží se zvedala dešťová vůně. Večer při západu slunce prolínaly se na střechách, a právě tam v mansardních pokojích žili básníci, sochaří, malíři, prostě umělci, jichž Paříž byla vždy plná, a kteří tedy měli hlavu omámenou dešťovou vůní a oči zanesené slunečním prachem.

 Tak tomu bylo a mělo být navždy, navěky a nikdy jinak, co svět světem stál. Voda v Seině plynula, slavná jména přicházela a mizela, králové se rodili a umírali, tu vyrostla nová barikáda, tu nový sad, tu nový pomník na paměť veledůležité bitvy bůhvíkdedaleko, a Pařížané dál chodili se slunečním prachem ve vlasech a dešťová vůně jim jímala smysly.

 Až přišel jeden dusný večer. Večer z proklatých, kdy je cosi tak silně cítit ve vzduchu, že se to prostě musí stát a bylo by lépe vůbec takové večery zrušit a radši ten den jíti dříve spát.

 Dešťová vůně stoupala kolem oken domů otevřených, jak nenasytně polykaly krev zapadajícího slunce, zatímco sluneční prach již čekal usazený na střechách.

 Z jednoho okna se ozýval tak rozčilený hlas, že se až vůně zalekla.

 " Faleš přetvářka a jed!" křičel jakýsi pisálek na prázdnou místnost." Slunce, kdo potřebuje slunce!? K čemu?! Lidé se milují v noci, a i to je pokrytectví prý milosrdné tmy. Ano i to..."

 Dešťové vůni se zastavil dech ( Víte, ona vůně a vůbec všechna zdání jsou tak silná, jak vně věříme, a tedy z naší víry a lásky žijí, proto se jí tak dotkla ta zlá slova, jí křehké a jemné )

- Slunce má být falešné? - to krásné, zlatavé hřejivé... a co potom tedy...

 " Pařížský sluneční prach! Pěkně trapné pozlátko nafoukané k nepotřebě. Jen skrývá pravý stav věcí, zaslepuje a lže. Ano, je to pravdyvrah!..."hřímal uvědomělý šrabák tak, že jej muselo být slyšet na celou ulici. Ta mu nevěnovala sebemenší pozornost, jen naše dešťová vůně. Myšlenky jí běhaly hlavou jak srnky po první ráně, nemohla a nechtěla věřit tomu, co právě slyšela.

 " Můj milý sluneční prach je neužitečný lhář, falešný a vrah? Jak může....co potom vůči mně... a co já ?!"

 Zoufalství ji uvrhlo v pláč a kapky se srážely k zemi. Plačtivě pospíchala na střechy a hlavu měla plnou bouře.

 Sluneční prach seděl na střeše krásného paláce a hrdě shlížel na město Paříž. Dnes byl dobrý den. Požehnal dvě revoluce, třem milujícím početí, objal právě dokončenou sochu z acardského mramoru a proplul básní čistou jak úsměv dítěte. Rozležen a šťasten přivíral oči a podřimoval.

 Přes okap se přehoupla dešťová vůně a probodla jej ryzím pohledem.

 "Lžeš?Jsi vrah?K čemu jsi? Lžeš i mně? K čemu jsem já? Proč musíme být?" Spíš vzlykala než křičela věty, které se jako šípy zabodávaly do prachu zanechávajíc citlivé rány.

 Sluneční prach neměl v tu chvíli vůbec pochopení pro bolest dešťové vůně, jak již jsem říkal, zdání trvají a síly jen bezpochyb, bez obviňování, a ty otázky jej zatlačily do koutu svědomí jako uštvané malé bezbranné zvíře. Nemohl se nadechnout, byl v úzkých, cítil smrtelný strach, o to větší, že ta zlá slova slyšel z úst nejbližších svému srdci.

 "O nic víc než Ty! ", křikl zoufalý sotva se vzpamatoval," O nic víc drahá než kdokoliv jiný, než tento svět. O nic víc než Ty."

 Ty výkřiky jakoby tříštily zrcadlo v jejích očích, v němž vídával svou duši. Na konci proti němu stála stejně zoufalá, stejně křehká, ale utopená v propasti odcizení. Ty oči již nepatřily jeho milé, byly cizí, když promluvila.

 " Pak tedy již nebudeme spolu. Nejsme-li prospěšní nikomu, pak ani sobě. Zůstáváme jen vzájemnou výčitkou. Sbohem."

 V tu chvíli i on pocítil ,jak se mění. Prach bez vlhka vysychá, drobí se na tisíce kousků a stává se bezbranný vůči svévoli větru.

 " Tak si jdi Až nakonec světa a já půjdu na druhý.  At´ už Tě nikdy nespatřím, křičel hrůzou nad vlastní bezmocí.

 " Dobře," odsekla chladně ledové slovo od rtů.

 Ten večer počala zuřit nad Paříží obrovská mouře. Tříštila okna starobylých chrámů, trhala tašky ze střech a průvan roztříštil nejedny dveře.

  Když ráno vyšli lidé do ulic a začali pomalu odklízet následky té spoušti, nikdo z nich netušil, že tu noc odnesl orkán sluneční prach nad oceán do zapadajícího slunce, zatímco dešťová vůně ulehla až ráno při úsvitu do stepí.

 Jen děti trochu posmutněly, mají pro tyto záležitosti ještě nezkažený cit.

 Není v lidských silách odvyprávět, co všechno se odehrálo, zatímco ti dva nešťastníci bloudili odloučeni. Všechna odpařená voda z oceánů spršela a řekami dotekla zpátky snad dvanáctkrát, astronomové za tu dobu objevili přesně třitisíce pětset šedesát čtyři hvězd ( z toho jednu hned dvakrát ), byla svedena spousta slavných a zbytečných bitev a narodilo se a zesnulo mnoho generací básníků, jejichž složité verše si nikdo nikdy nebude pamatovat. Ve vesničce Chříz na severním Plzeňsku si dvanáctiletá holčička Anna vplétala chrpy do vlasů na oslavu trnové koruny Kristapána.

 Jak si usmysleli, tak splnili. Sluneční prach i dešťová vůně putovaly stále dál na svůj konec světa. Nevěděly přitom, co ví každé malé dítě, že totiž svět je kulatý a nemá konce. Inu, jak by taky mohla pařížská mámení být zdatná v zeměpise, že? A tak po mnoha peripetiích a příhodách narazily před pár lety na sebe u Velikonočního ostrova. Nějací lidé tam hýbali obrovskými sochami. Sluneční prach se snášel, aby se lépe podíval, a neb právě v té chvíli stoupala dešťová vůně, aby měla nadhled, prolnuly se a počala duha.

 A v tom stiskl dole na zemi jeden člověk spoušť....nebojte, jenom fotografoval. Pořídil tak barevný obrázek, aniž by věděl, co znamená.

 Vůně i prach si chvíli lebedily v té pozici. Cestou se unavil strach a zlobu doopravdy nikdy necítili. Po chvíli ale probudil se pocit nejistoty, poplašeně se od sebe odtrhly a utekly každý jinam. Jen na sebe nemohly přestat myslet. I bloumaly oba tajně kolem místa setkání a přemýšlely, co by bylo, kdyby byly odvážné.

 A přišly Velikonoce, pondělí na zmrtvýchvstání. Ten člověk, jenž tenkrát stiskl spoušť, se vrátil domů ke své rodině a ukazoval dceři obrázek duhy nad Velikonočním ostrovem.

 "To je ale krásná duha. Jé, ta je hezká. Není to nádhera, že i tam může být duha. Ta je krásná!"

 To jásání malé holčičky, která ač by o tom nedokázala nikdy referovat žádným akademikům, měla tušení, co se na nebi vskutku děje, neb děti ještě nebe vnímají čistě, probudilo dvě vyhaslá srdce daleko, předaleko od ní. Některá volání jsou slyšet i přes oceány, i přes pouště. Každé slovíčko bylo lékem. Každé zrnko radosti v hlase mazalo stovku let prázdnoty a sluneční prach ruku v ruce s dešťovou vůní rozprostřely duhu nad Velikonočním ostrovem.

 A od té doby jdou spolu světem. Již ví, že zlá slova jsou jed a otráví toho, kdo si je pustí do srdce. A že si musíme věřit, protože žijeme takový život, jaký jej cítíme a žádný jiný není a nepřijde.Mějte se Krásně.

JNN